Cesta do Španělska

Let Praha – Madrid byl bezproblémový. Situace v Madridu už byla horší. Přijel mi rozbitý kufr, který přišel o rukojeť a měl 32 kg. Mohl jsem ho jen obejmout a nést ho v rukou. Navíc jsem měl s sebou ještě malý kufřík s nejcennějšími věcmi.

Naskytl se další problém. Cesta autobusem z Madridu do Sevilly. Pokoušel jsem si koupit jízdenku přes internet, ale nešla mi zakoupit. Na letišti jsem se se svojí lámanou angličtinou dozvěděl, že jízdenka je vstupem do autobusu a u řidiče není k zakoupení, protože s sebou nevozí peníze. To byl kapánek průser. Bylo 21 hod. Co asi tak budu dělat? Poslali mě do centra. Ale kam? Někde tam v centru se dá prý zakoupit. Ale poslední autobus mi jede o půlnoci. Stihnu to?

Se svojí lámanou španělštinou jsem ukecal nějakého chlápka, který měl tiskárnu. Možná největší hloupost, ale přinesla užitek. Dal jsem mu svojí kreditní kartu, na kterou mi koupil jízdenku a vytiskl.  Měl jsem v ruce jízdenku! Byl jsem nesmírně šťastný.

Pak jsem si to uvědomil a celou cestu domů jsem si říkal, že jestli si zkopíroval údaje z kreditní karty, tak jeho dobrý skutek mu zařídil pár dárečků na můj účet. Díky bohu jsem měl štěstí a dodnes těch čísel nikdo nezneužil. Při příjezdu do Sevilly mě měl čekat kamarád z Brna, který mě měl v 6 hodin vyzvednout na autobusovém nádraží. Ale opil se a zaspal. To mi ještě byl čert dlužen. To jsem ještě netušil, jakou budu mít společnost.

Přidal se ke mně místní chlápek, který se prezentoval jako policista v civilu, že mi pomůže. Že je tu moc zlodějů a že mi pohlídá kufry. Na všechno jsem odpovídal, sí sí sí… claro que sí (ano, ano, jasně že). Ale moc jsem mu nerozuměl. Tak jsem si vytáhl slovník a začal překládat.

První slovíčko. „Paňales“. Co to proboha je? Byly to plínky. Dále začal mluvit něco o „frutas“. To jsem věděl, že je ovoce. Tak jsem si říkal, asi tu mají hodně ovoce. Ale proč plínky? Na vše jsem mu pořád s radostí odpovídal, „sí sí“. Jen ať už mě proboha nechá. Pořád mlel. Pak začal mluvit o „niňos“. Děti? A začal jsem si vše spojovat. Plínky, děti, ovoce a doklepl to, když začal mluvit o „dinero“, což jsou peníze.

On asi nebude žádný policajt. Ještě aby byl, když vypadá jak opelichané kuře. Využil jsem situace, kdy odešel na záchod. Pravděpodobně otravovat dalšího nešťastníka. Popadl jsem kufry a snažil se zmizet. Ale s 32 kg kufrem v náručí a malým kufříkem se mi zrovna nepřezdívalo Usain Bolt.  Má mise byla neúspěšná.

Všiml si mě a vydal se za mnou a řekl, že nikam nejdu. A zase ty jeho „dinero“. „No tengo“ odpověděl jsem. Nezajímalo ho to. Chtěl peníze za to, že mi pohlídal věci. Jestli jsem správně pochopil. Říkal jsem si, co asi tak budu dělat? Už jsem byl opravdu unaven po té celé cestě a kamarád Jarda nikde. Jak to dopadlo?

Prosil jsem ho, ať mě nechá, že neumím španělsky a že se mu omlouvám. Pousmál se a řekl si, že jsem asi chudinka. Za měsíc jsem ho viděl v obleku na diskotéce. Chudák!

Nechtěl jsem tímto článkem nikoho odradit tím, co se vše může přihodit během jedné cesty. Cestujte, smějte se, sbírejte zkušenosti, protože právě tyhle cesty Vás připraví na další cesty životem.

Cestou mé dobrodružství ve Španělsku nekončí ba naopak. Přečtěte si pokračování článku.

Photo Credit: Kalysee via Compfight cc