Bilingvní země. Toť můj dočasný domov již podruhé. Nejdříve se mi naskytla příležitost odjet na dobrovolnickou stáž do Kazachstánu. Tentokrát již čtvrtým měsícem přebývám v Lotyšsku v rámci studijního pobytu. Ale pěkně od začátku.
Vždycky se mě každý s překvapením táže (přeloženo – ťuká si na čelo), proč jsem si jen pro cestování nevybrala jiné státy (přeloženo – západní??). Too boring, maybe? Too easy, maybe? Tak je třeba zvolit jinou cestu! Už jsem si zvykla na komentáře: „Ona jede zase kamsi do Ruska,…“ Upřímně řečeno, to je jeden z důvodů, proč by se lidi měli více zajímat i o tu „pravou“ stranu mapy. Schválně, řekněte 5 informací, které víte o Kazachstánu (začnete-li s Boratem, tak jste rovnou skončili).
Estonsko – Lotyšsko – Litva. Každý si vzpomíná, jak se zaboha nemohl ve škole naučit, které hlavní město ke které zemi patří. Stejný problém? Řešení: zabalit kufr a tradá! Když jsem přijela do Almaty, byla jsem připravená na určitý „culture shock“. Očekávala jsem ho. Vždyť je to přece KAZACHSTÁN! Když pominu jejich dokonalý (žádná ironie) taxi-systém à la zvedni palec, stopni auto, řekni místo, cenu a buď tě vezmou, nebo ne, tak jsem si vůbec jako 5000 km od baráku nepřipadala. Vlastně jedna věc by se našla. Jazyky.
„Azhar, jak mluvíte u Vás doma?“, ptám se mojí úžasné hostitelky. „No jak kdy, s mámou rusky, s tátou kazašsky, někdy to mícháme dohromady, i když si ty jazyky nejsou vůbec podobné.“… A nyní v Rize se vzpomínky vracejí. Na univerzitě studuji program v angličtině, kterého se však účastní převážná většina místních studentů. Teď už jsem si zvykla na neustálé přeskakování z jednoho jazyka do druhého. Gavarí pa-ruski, runātí latviski, speakování samozřejmostí (a to jakože fakt dobře!), parlení velmi dobré – a tím to rozhodně nekončí.
Celý můj Erasmus experience to všechno ještě umocňuje. Denně slyším rumunštinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, polštinu… Hledáme společná slova (třeba droždí s rumunštinou J), učím Italy strč prst skrz krk, zlepšuju si mou français, atd. I přes několik národností u stolu v hospodě si připíjíme zásadně na zdraví (ať slúží). Slavik power jede! Slovanské jazyky jsou totiž taky jedna velká sranda. Moje motto zní: Není důležité umět, ale domluvit se. Stačí vzít české slovo a posunovat se směrem na východ: přeložit ho do jak-to-tehdá-říkávali-naší-stařeček jazyka, změkčit à la slovenština, přidat trošku šžčšžčč à la polština, přihodit něco ze základů ruštiny a voilà-nema problema!
U jazyků to ale nekončí. Porovnávat všeobecný přehled a znalosti taky stojí za to. Z mých skromných zápisků: Dublin: So, you are from Czechoslov.. Sorry, where are you actually from? Bourg-Saint-Maurice: Alors, tu habites où. Tchécoslovaquie? Alors, tu parlais russe là-bas. Et est-ce que vous avez un bord de la mer? Almaty: откуда ты? я из Чехии. Чечня??? Нет, Чечня!! Прага! Прага, даaaaa, красивый город!!! Stručně jasně výstižně a zcela upřímně, moc se o nás neví. Kromě starých známých stereotypů, jako Praha, pivo, dobré ceny, striptýz, … žádná střední Evropa, ale čistý východ.
Střed Evropy je vůbec relativně diskutabilní pojem. A lukrativní! Každý chce být ve středu, hlavně jen, ať nás nehodí do „východního pytle“! Například Rumunsko samo sebe považuje za střední Evropu. Ale zůstaňme optimisty, resp. ať žije globalizace, alespoň ta kulturní! Není nad to, když mi Lotyška řekne, že nadevše miluje Moravu a že se bude rozhodně vdávat na Slovácku, ve sklepě a s cimbálkou. Není nad to, když mi Ital uvaří dobrý guláš. Není nad to, když mi další Ital řekne, že nesnáší horko a miluje lotyšskou zimu. Není nad to slavit dvakrát Velikonoce, pokaždé jinak. Zkrátka není nad to nebát se a vyrazit!
Photo Credit: josef.stuefer via Compfight cc
Moc krásný článek… Praha, pivo a striptýz nepřekvapí :D