Jmenuji se Veronika a za svůj život jsem se více či méně úspěšně věnovala 7 cizím jazykům. Tedy méně úspěšně, protože skutečně se domluvím jen dvěma. Ale s francouzštinou teprve začínám a španělština se mi zlepšila díky portugalštině, tak třeba si to svoje skóre ještě vylepším. Ne, nejsem jazykový nadšenec, jen ráda cestuju a jsem zvídavá. V průběhu let jsem vyzkoušela všechny možné způsoby výuky a doufám, že Vám moje zkušenosti pomůžou a třeba i ušetří peníze.
Jakožto dítě narozené počátkem 80. let mě sice již minula povinná ruština, nicméně jsem prošla první divokou vlnou anglických kurzů, které vedli (jak jinak) bývalí ruštináři, kteří byli zpravidla 2 lekce před námi. Jedna přeučená ruštinářka se mnou putovala i na gymnázium, takže za svůj zájem o anglický jazyk vděčím zejména Quentinu Tarantinovi a Stephenu Kingovi.
První zkouškou mých znalostí byl pobyt au-pair v Londýně, který jsem absolvovala v 19 letech. Začátky byly krušné, protože jsem zjistila, že angličtina v podání Samuela L. Jacksona nemá s tou z jižního Londýna mnoho společného. Lektora tedy doporučuji zvolit i podle toho, se kterou anglofonní zemí se chystáte komunikovat.
Angličtinu jsem brousila ještě na dalších pracovních pobytech. Před každým jsem si říkala, že teď už vše zvládnu bez problémů a pokaždé jsem svůj názor musela přehodnotit, a to i teď naposledy, když se mi do ruky dostala kniha Word and Phrase Origin on Nigela Reese. Věděli jste například, že deep throat znamená tajný vynašeč informací? True story!
Dalším jazykem, kterému jsem věnovala 6 let svého života byla němčina. Přiznám se, že nejsvětlejším momentem mé středoškolské průpravy bylo, když nás paní učitelka namísto gramatických cvičení poslala pro grilovaná kuřata. Na vysoké škole jsme se zaměřovali pouze na oborovou slovní zásobu a běžnou konverzaci od nás nikdo nevyžadoval. Proto asi taky nikoho nepřekvapí, že když jsem se později hlásila na pozici, kde byla zapotřebí němčina na konverzační úrovni, poslali mě o dům dál (ale aspoň jsem je svým brilantním výkonem pobavila).
Latina. Veni, vidi a k vici už jsem se nedostala, protože jsem ji měla povinně pouze rok a mým vrcholným výkonem byly taháky ve zbrusu novém slovníku (začátečnická chyba, nový slovník zkoušející profesorku samozřejmě zaujal).
Poté jsem se rozhodla dát šanci španělštině. Nejdříve jsem zkusila privátní lekce se studentkou filozofické fakulty, která mi sice nabídnula výhodnou cenu, ale hned při první hodině se mě zeptala, jestli mám psychický blok, když se mi nedaří správně si šlapat na jazyk při výslovnosti souhlásky ‘s’. Portál s hodnoceními lektorů tehdy holt ještě nefungoval. Na další hodinu jsem si už raději našla na doporučení kamarádky jazykovou školu, jejíž lektorka byla naprosto skvělá a pro latinské jazyky mě nadchnula. Bohužel, nadšení mi nevydrželo dlouho.
A nakonec dánština, která je důkazem, že pokud se vám nechce, nepomůže vám ani pobyt v zahraničí. Pracovala jsem asi čtyři měsíce v Koldingu (také jako au-pair) a návštěva jazykové školy byla podmínkou k získání víz, které v té době byly povinné. S čistým svědomím můžu říct, že na mě tento pobyt nezanechal vůbec žádné následky.
Podtrženo sečteno jsem za sebou měla kurzy v pěti jazycích, mluvila jsem plynule pouze anglicky a tak nějak jsem se smířila s tím, že u toho i zůstane, protože je obecně známo, že vám po 24. roce začínají odumírat mozkové buňky, čili s učením nových jazyků to jde z kopce. Když tu se objevil zázrak jménem MOTIVACE! Ale o tom až příště.
