Pravidla anglické výslovnosti se mohou mnohdy zdát naprosto nesmyslná. To hlavně díky tomu, že angličtina raději respektuje svůj historický vývoj, než aby se snažila být co nejpříjemnější k užívání. Proto se pokusíme ujasnit si, jak je to s hláskou k.
Ať se ve všech těch káčkách lépe orientujeme, rozdělíme si je podle toho, jak se vyslovují.
Zdvojené kk
Napsané zdvojené kk můžeme v textu potkat poměrně často. Ne vždy se ale zdvojeně vyslovuje. Existují dva případy, kdy vyslovujeme obě k.
Cizí slova
Např. slovo markka, bývalá finská měna, se vyslovuje se zdvojeným kk. Je to dáno pravidly finštiny a tím, že se tento název do angličtiny nepřekládá.
Složená slova
Ve slovech, která jsou složená z výrazů, z nichž první končí na k a druhý na stejné písmeno začíná, se vyslovují obě k. Jsou to třeba slova bookkeeper a knickknack.
Výjimka potvrzující pravidlo
Jediným slovem, které nespadá ani do jedné z předchozích kategorií, a přesto se vyslovuje se dvěma k, je slovo trekking.
Vliv latiny
Ch
Římané kdysi transliterací změnili řecké písmeno χ na ch. Přesto ho nikdy jako ch nečetli. Proto ve slovech jako chord, která angličtina přejala z latiny, vyslovujeme ch jako /k/. Byla totiž přejata i s výslovností.
Que a cui
Stejnou cestou příp. s odbočkou přes francouzštinu přišly do angličtiny i hlásky que a cui. Najít je můžeme třeba ve slovech biscuit a mystique. Výskyt takových slov je v angličtině poměrně častý, proto je lidi nevnímají jako cizí. Výslovnost /k/ je tak pro ně samozřejmostí.
Určování dlouhých a krátkých samohlásek
Hlásky k a ck jsou obě anglického původu. Jejich smysl je prostý – určit, zda předcházející samohlásku vyslovujeme krátce či dlouze. K vždy určuje, že předcházející samohláska bude dlouhá, zatímco ck následuje vždy za krátkou. Rozdíl můžete porovnat u slov bake a back.
Photo Credit: gosheshe via Compfight cc
