Před pár lety nás, při hodině angličtiny, jeden nejmenovaný učitel začal přesvědčovat o tom, že anglický kohout nekokrhá tak, jak to slyšíme u našich tuzemských kohoutů, ale že kokrhá poněkud odlišným způsobem.
Pojďme si přiblížit tento problém modelovou situací.
Žil, byl pan Kohout se svou chotí, paní Slepicí. Žili spolu dlouho, předlouho v české kotlině v pěkném domečku nedaleko Pálavy u železniční trati. Díky tomu viděli každé léto vlaky plné lidí jedoucích na dovolenou. I tu si jednoho krásného dne usmysleli, že také pojedou někam na dovolenou. Nejlépe někam do ciziny. V životě za našimi hranicemi nebyli, peněz měli našetřených dost, navíc jejich děti, mladá Kuřata, už odrostla a vyletěla z rodného hnízda do vlastních obydlí, takže jim nic nebránilo v cestě.
Na nic nečekali, sbalili kufry a šli na nádraží koupit lístky na vlak. Ve frontě v čekárně přemýšleli, kam pojedou. Shodli se na cestě do Francie, protože je to země galského kohouta. Tento fakt měl při rozhodování zásadní roli.
Nasedli do vlaku a jeli. Jejich cesta vedla přes Rakousko a Švýcarsko přímo do hlavního města Francie, do Paříže. Ve vlaku však nastaly problémy, se kterými nepočítali. Za hranicemi naší vlasti začal na pana Kohouta a paní Slepici mluvit průvodčí cizí řečí, které nerozuměli: „Kickeriki! Ihre Fahrkarte, bitte.“
„Kokokokodák! Co po nás ten pán chce, Kohoutku?“, zeptala se paní Slepice. „Kykyryký! Nevím, ale vypadá, že má hlad. Slepičko, odsyp mu trochu zrní, ať se chlapec trochu nají.“
Průvodčí nepochopil dobrý skutek pana Kohouta a paní Slepice, rozčílil se a oba z vlaku vyhodil na nejbližší stanici. Tak se náš slepičí pár dostal do Vídně. Honem se rozběhli po okolí, aby zjistili, odkud jim jede vlaku do Paříže.
„Kykyryký! Prosím Vás, jede tento vlak do Paříže? Kykyryký!“, ptal se pan Kohout kolemjdoucích. „Kokokokodák! Slečno, nevíte, který vlak jede do Paříže?“, ptala se paní Slepice. Nikdo jim však nerozuměl.
Slyšeli odpovědi typu: „Cock a doodle doo! I don’t understand,“ nebo „Guiguiriguí! Yo no te entiendo.“ „Kohoutku, kokokokodák, já těm lidem vůbec nerozumím,“ pravila paní Slepice. „Jak se jmenovala ta internetová stránka věnující se cizím řečem a na níž jsou slovíčka na cesty?“
„FairList.cz! Kykyryký!“ zvolal pan Kohout. A ihned vyndal z kapsy svůj chytrý telefon a vyhledal stránku s německými slovíčky na cesty. Od té chvíle již putovali bez komplikací. A protože na stránce www.jazykové.cz objevili i španělská a anglická slovíčka na cesty, jeli se podívat i do Barcelony a do Londýna. A pokud neumřeli, tak cestují dodnes se slovíčky ze stránek FairList.cz.
Photo Credit: The 5th Ape via Compfight cc
