1. Vyslovování e u plurálů
Toto je vcelku matoucí a může se zdát dost náhodné. Jakto, že se u clothes nevyslovuje a naopak třeba u slova roses ano? Přitom pravidlo je vcelku jednoduché. E se vyslovuje pouze pokud slovo v jednotném čísle končí na s (nebo podobně znějící souhlásku) a změnou na množné číslo by došlo k jeho zdvojení.
2. Čtení podle toho, jak se slovo píše
Angličtina je zrádná v tom, že se v ní často slova nečtou podle toho, jak jsou napsaná. Neexistují žádná pevná pravidla, jak číst konkrétní písmena nebo jejich skupiny. Třeba takové slovo comfortable dělá problémy i rodilým mluvčím. Proto dnes můžeme najít ve slovnících výslovnost /kʌmftərbəl/ i /kʌmfərtəbəl/. První varianta je správnější, ale méně logická. Proto se od ní řada mluvčích odklání k „jednodušší“ volbě.
3. Záměny/s/–/z/ a /t/–/d/
V češtině máme používání párových souhlásek zažité, v řeči anglické má však svá úskalí. Proto lidé často používají neznělé namísto znělých. Třeba ve slově bottle. Jehož správná výslovnost je [bɑdl]. I když odborníci by mohli namítnout, že [d] by mělo být spíše [ɾ], ale pro nás bude stačit vědět, že t mezi dvěma samohláskami se čte jako [d].
4. Neschopnost zkracování
Řada slov má v angličtině stažené tvary. Z tohoto důvodu rodilí mluvčí zkracují vše, co jde a neztratí přitom svůj význam. Například slovo and často vyslovují jen jako n. Např. Rock n‘ roll. Nebo slovo he bývá zkracováno na pouhé e. Z věty where’d he go se pak stává [wɛərdi gəʊ]. Studenti angličtiny častou vyslovují tato slova celá, kvůli čemuž zní nepřirozeně. Chcete mluvit jako rodilý „anglán“? Zkracujte! Pokud to nestačí, tak si vezměte pár hodin angličtiny online.
Máte pocit, že vám tento článek nepřinesl nic nového? Pak pro vás výslovnost těchto slov bude hračka.
Photo Credit: M I T C H Ǝ L L via Compfight cc
… je podle normy „Received Pronunciation“ [bɒtəl] nebo [bot-l]. Vámi uváděná výslovnost odpovídá normě „General American“ – pro kultivovanou výslovnost Anglie není sonorizace (tedy znělá výslovnost intervokalických neznělých okklusiv) charakteristická a rovněž v nářečích je zastoupena jen zčásti. Též výslovnost „o“ jako [ɑ] je v RP typická jen v některých skupinách. Nenapadlo by mne s Vámi v tomto bodě polemizovat, kdybyste 1) uvedenou výslovnost neprezentoval jako obecný fakt a 2) v dalším příkladu nepoužil výslovnosti [gəʊ], charakteristické pro „Received Pronunciation“, s níž ovšem zase nekorresponduje výslovnost rhótická (tedy vyslovované „r“ v závěru slabiky), již jste použil v téže větě.
U výslovnosti slabičných konsonantů bych pak zmínil fakt, že v angličtině nedochází na rozdíl od češtiny k regressivní assimilaci předchozího konsonantu – české slabičné „m“ („n“) částečně nasalizuje předcházející konsonant (např. ve slově „sedm“) a „t“ či „d“ následované souhláskou „l“ se vyslovují s laterální úžinou (např. ve slovech „sedl“ nebo „četl“). Angličtině je tato anticipace distinktivních rysů slabičných konsonantů cizí a třebaže zanedbání tohoto rozdílu v obou jazycích nejspíše k žádnému nedorozumění nepovede, je vhodné jej zmínit.
(P.S.: Ne všechny slovanské jazyky mají slabičné konsonanty: slovinština a bulharština je provázejí svarabhaktickými vokály).